Jak jsem se nestal učitelem
Severočeské Mostecko, můj rodný kraj, pyšní se několika specifiky. Žlutofialovými inverzemi, hnědým deštěm, zelenomodrým sněhem, astmatickými šváby, železným zdravím rodáků, kteří měli to štěstí a přežili dětství, stromy bez jehličí, listí a podobných zbytečností, ropovodem, romskou většinou, a - i osmnáct let po revoluci - uvědomělým proletariátem, který je uvědomělý zejména proto, že vesměs nepracuje. Nepracuje sice dnes o nic méně než dříve, ale, na rozdíl od doby předrevoluční, nemá ani zaměstnání, ergo nebere za to tolik peněz. Také se zde rodí neuvěřitelně vysoké procento postižených dětí. Já se narodil v Mostě třetího února LP 1969, v učitelské rodině.
Již můj dědeček z matčiny strany byl řídícím učitelem na venkovské dvojtřídce, díky čemuž uměla moje matka již v osmnácti letech nejen obstojně číst, psát a počítat, ale dokonce zahrát na dědečkovy housle, zakoupené v době jeho působení na Podkarpatské Rusi od maďarského cikána Jánka Sloty, píseň Když jsem plela len. Tyto předpoklady jí umožnili později vystudovat pedagogickou fakultu a státi se učitelkou fyziky a chemie.
Otec sice pocházel z rodiny buržoazních pijavic, které vykořisťovaly světový proletariát tím, že v malém krámku poblíž nymburského nádraží prodávaly ajzlboňákům rohlíky, tíhnul však k profesi pedagoga od chvíle, kdy se dozvěděl, že učitel národů Jan Amos Komenský byl díky své práci donucen emigrovat do Holandska. Vyučil se tedy na učitele dějepisu a nebýt toho, že špatně pochopil internacionální pomoc Rudé armády v roce šedesát osm, mohl dějepis i učit. Leč i jako učitel pracovního vyučování byl platným členem stavu kantorského. Navíc kompletně vybavil náš panelákový byteček nábytkem zručně ve školních dílnách z ušetřeného materiálu vyrobeným a nejedna kapusta na školním pozemku vypěstovaná zavoněla o nedělním poledni z naší plotny.
Jistě tedy pochopíte, že o mé budoucí profesi bylo prakticky rozhodnuto již v den mého zrodu. A vskutku. Již v ranném věku visela
v mém dětském pokojíku vedle podobizny Makarenka černá tabule s odkládací poličkou na houbu, vždy pečlivě navlhčenou. Pravidelně jsem obědval křídu, v neděli barevnou. Dopoledne jsem každou hodinu na domovní zvonek zvonil a za každé sprosté slovo jsem se sám tloukl pravítkem přes prsty. Již ve třinácti letech jsem obstojně slabikoval a v patnácti jsem dokázal zahrát na housle píseň, Když jsem plela len. Největší odměnou pro mou dětskou kantorskou dušičku bylo, když mne matka vzala sebou do školy a já mohl celé dopoledne ukryt za mapou Svazu sovětských socialistických republik sledovat její pedagogické počínání.
Základní školou jsem projel jako nůž máslem. Opožděné žáky jsem doučoval, ba i princip zatmění slunce jsem začínající učitelce fyziky ve volné chvíli hravě vysvětlil. Jistě jen omylem mě po absolvování šesté třídy zařadili v září následujícího roku opět do třídy šesté.
U přijímacích zkoušek na Gymnázium jsem komisi oslnil perfektní znalostí trojčlenky a ředitele ústavu, Slováka Kramára zpěvem písně Nad Tatrů sa blýska. Když jsem v politickém okénku navíc brilantně osvětlil základní teze Komunistického manifestu řka, že komunismus je strašidlo obcházející Evropou, přijali mě okamžitě. Učitelé mi předpovídali velikou budoucnost. Již ve třetím ročníku jsem plynně odříkával poučky typu: třetí internacionála, E = mc2, trias, jura, křída a imperialismus, zahnívající a parazitující stádium kapitalismu. Odmaturoval jsem s přehledem a nebýt toho, že jsem při zkoušce z fyziky spočítal poloměr zeměkoule na šest celých devět desetin centimetru, mohly být samé jedničky.
Ke studiu na Matematicko fyzikální fakultě UK obor učitelství jsem byl přijat hned v prvním kole. O studium na této fakultě ostatně nebyl zrovna velký zájem o čemž svědčí i fakt, že se mnou byl do ročníku přijat i čtrnáctiletý cikán Molnár, který se na matfyz přihlásil víceméně z trucu, neboť ho na jeho alma mater nutili opakovat sedmou třídu. Studium mne opravdu bavilo, o čemž svědčí i fakt, že jsem si každý ročník zopakoval dvakrát až třikrát, takže na rozdíl od svých spolužáků, kteří školou lajdácky prolétli během pěti let, já měl v době jejich absolutoria za sebou čtyři semestry. Škola mě ostatně časově nijak výrazně nezatěžovala. Na přednášky jsem nechodil, cvičení jsem se účastnil pouze v budovách, kde bylo povoleno kouření a první dva termíny zkoušek jsem zásadně vynechával, protože se mi nechtělo vstávat. Snad právě z přebytku volného času jsem v průběhu studia jen tak mimochodem svrhl komunismus a diktaturu proletariátu nahradil diktaturou trhu.
Leč kantorská profese, zabukovaná v mých genech drala se na povrch a nechtěla se nechat dále ubíjet biflováním integrálů a parciálních derivací, které, jak jsem správně tušil, budou mi v mé učitelské profesi platné jako muslimovi kondom. Rozhodl jsem se tedy jít svému štěstíčku naproti a přijal na půl úvazku místo učitele matematiky na elitní základní škole v Praze, blízko Tesly Karlín. Dostal jsem sedmou třídu.
Na první den svého kantorského působení nezapomenu nikdy. Se zvoněním vstoupil jsem do třídy. Třicet tři žáci v různých pozicích viseli na lustrech, konzolách a modelu Wattova parního stroje v reálné velikosti. Zbylí dvacet tři žáci vířili neuvěřitelnou rychlostí po třídě a metali po sobě aktovky, reprodukce obrazů, židle a lavice. Řev rozléhající se po třídě hravě přehlušil i výstřel z poplašné pistole, kterou jsem si pro všechny případy vzal sebou. Rozhodl jsem se zjednat pořádek. Z nejbližšího lustru jsem sundal jednoho z žáků. „Jak se jmenuješ, chlapče?“ Zeptal jsem se roztomile. „Co je ti do toho vole!“ Odvětilo dítko. „Jsem učitel a budu vás učit matematice.“ Třída se rozchechtala. Holčička s dementním výrazem prošlápnutého míče se mi zakousla do lýtka a snědá menšina v zadních lavicích začala vyzývavě cvakat vystřelovacími noži. O tabuli se rozbila zápalná láhev. Začalo být horko. Pochopil jsem, že na tuto situaci mě fakulta nepřipravila. Odhodil jsem pedagogické poučky a pravidla a uchopil ukazovátko rozměry připomínající baseballovou pálku. Jak jsem v tu chvíli ocenil hodiny strávené v posilovně. Řezal jsem do parchantů jak sedlák do pšenice. Za dvacet minut bylo dobojováno. Božíhodová košile na mně visela v cárech, ohořelá kravata mi kouřila pod nos a v usednutí za katedru mi bránil křivák zabodnutý do pravého glutea maxima. Ale zvítězil jsem. Žactvo se pomalu sbíralo z podlahy a usedalo do rozmlácených lavic. Snaživci dokonce devótně utírali z podlahy krvavé skvrny. „Kolik je pětkrát pět?“ Zařval jsem zkusmo. „Sto?“ Špitla dementní holčička a vyplivla z pusy kus mého lýtka. „Dobře.“ Odvětil jsem bohorovně a s pocitem římského vojevůdce, procházejícího triumfálním obloukem, opustil jsem třídu. Cestou domů jsem odevzdal řediteli školy třídnici, odhlásil se z Matematicko fyzikální fakulty UK obor učitelství a koupil si kytaru.
A tak jsem se nestal učitelem.