O MUZIKANTSKÉM PITÍ

     5.4.2013

     Možná tě, můj milý posluchači, svým dnešním fejetonem připravím o část iluzí. Možná si myslíš, že muzikant je jakási prapodivná bytost z jiného světa, která prochází životem v permanentním alkoholovém opojení, ze kterého se více, či méně úspěšně prohrabe ke svému vystoupení, které jakž takž, ustojí, a po němž se vydá opět do víru tance a zábavy, kde se zkalí a počká, až ho někdo převeze na místo konání dalšího koncertu. Tož, milý posluchači, jsou i tací umělci. Ale je jich pohříchu málo. Průměrný muzikant našeho kalibru Add jedna: Řídí na místo koncertu, a tudíž nemůže pít. Add dvě: Po koncertě musí odvézt sebe, či dokonce celou  kapelu domů, a tudíž si nemůže dát s pořadatelem ani toho pitomého povinného panáka, což pořadatel začasté nese s nelibostí, neb je v tu chvílí zpravidla sám jako puma a omluvy typu „ráno řídím“ si vykládá jako osobní urážku. On totiž vztah k alkoholu muzikantův je v průměru stejný, jako zedníkův, úředníkův, tesařův, či učitelův a zjednodušeně se dá popsat větou „Když můžu, dám si“. Leč, pohříchu, stejně jako oni, velmi často nemůže. Z těchto úvah záměrně vynechávám profesi politika, neb tam se jedná o živočišný druh opravdu z jiného světa, který krom běžného alkoholu často konzumuje víno tak suché, že v krabici šustí a takové víno je nápojem z nejopojnějších a závislosti na něm se prakticky nedá zbavit. Muzikant ohledně svého vztahu k alkoholu naopak tvoří celkem reprezentativní statistický vzorec národu českého. Znám muzikanty abstinenty, kteří při pohledu na kolegu třímajícího kelímek s pivem demonstrativně ohrnují nos, znám muzikanty abstinenty, kteří se i v celkem slušně upravené společnosti kolegů dokáží královsky bavit. Znám, bohužel, i muzikanty, které dva panáky změní z bytosti společenské a navýsost civilizované v protivnou a agresivní opici, nad kterou by i Darwin zajásal. Znám naopak muzikanty, kteří dokáží zkonzumovat množství lihovin, které by zabilo slona a přesto kultivovaně a mile baví společnost do pozdních ranních hodin, načež odcházejí od stolu krokem pevným, s jazykem neklopýtavým a okem jasným. Ale většina z těch muzikantů, které znám si prostě včas řeknou „Mám dost“. A jdou spát. Asi stejně tak, jako ty, milý posluchači. Tož, ony řeči o opilých muzikantech jsou populární stejně, jako bulvár. Mnozí malí a neúspěšní si jimi zvyšují vlastní důležitost. Ale i zde platí, můj milý posluchači „Věř, ale komu věříš, měř“.