O MUZIKANTSKÉM ZDRAVÍ

     Dáte mi jistě zapravdu, že v některých profesích je pro jejich vykonavatele zdraví důležitější, než v profesích jiných. Onemocní-li chřipkou cumbajšpíl učitel, chod školy se pravděpodobně nezastaví. Naopak. Haranti načerpají nových sil, neboť suplující kantor je učivem většinou nezatěžuje a také chorý pedagog týden placené dovolené, kdy je zbaven ohlušujícího řevu pubertálních paviánů, vítá co dar z nebes. Úřednice daňového úřadu jistě ráda v teple peřin zapomene na pach daňových formulářů a vulgarizmy občanů a dělník na mokro v botách, přesto úřad stojí dál a vedle se staví další. I takový fotbalista před zápasem se silnějším soupeřem raději klubovému lékaři svazkem bankovek rodinný rozpočet vylepší, aby s neschopenkou v kapse mohl v pohodlí lenošky v televizi sledovat trápení svých spoluhráčů a po prohraném utkání novináře ubezpečovat, že kdyby byl na hřišti on… Leč, jak říkal pan Werich, musíme být tolerance sama.
     To u muzikantů, zvláště těch druho- a třetiligových, to je holenku jiná káva. I v často paraplegickém organismu kapely je totiž každý úd krátkodobě prakticky nenahraditelný. Opomenu-li, že díky tomuto faktu se výkonný umělec často potácí po pódiu se čtyřicetistupňovou horečkou ve stavu ne nepodobném deliriu následujícím po srazu fanklubu a chrchlá do diváků mraky bacilů a virů jim dosud neznámých, snaží se tento v první řadě neochořet. A to je pro hudebníka často úkol stejně nedosažitelný, jako pro sparťanského útočníka dát gól. Rachitické, či naopak oteklé postavy umělců, kteří k pořádné práci většinou nikdy nepřičichli a sport znají jen jako legendu z bájného vyprávění starců, nástrahám potměšilého povětří a všudypřítomných bacilů odolávají jen s krajním vypětím sil. Jsou, pravda, ošlehány vichry hospodských větráků a vyuzeny mraky cigaretového kouře, jsou sice do jisté míry zakonzervovány hektolitry zkonzumovaných lihovin, leč, jak je vidět i na případě našeho prvního dělnického prezidenta, i lihem perfektně napuštěná mumie notorického alkoholika se může rozpadnout.
     Začne-li kterýkoliv ze členů kapely v šatně přidušeně pochrchlávat a k snídani přichází s chvějící se kapičkou u nosu, zavládne v kapele nelíčená hysterie. Z nakaženého kolegy se rázem stává prašivý pes, kterému nepodá ruku ani hadr na struny. Kolegové se od něj štítivě odvracejí a při přesunech mezi jednotlivými štacemi musí jezdit s hlavou vystrčenou z okénka kapelního mikrobusu. Také na pódiu se jeho mikrofonní stojan ocitá nezvykle daleko od ostatních a přecitlivělí sóloví kytaristé dokonce vyžadují napájení svých aparátů z jiné fáze. Prašivec nejenže večeří a spí sám, ale zpravidla i v jiném lokálu. V důsledku své exkomunikace se vyděděnec stává zapšklým a posléze zákeřným. Svým, dosud (zdůrazněme DOSUD!) zdravým kolegům, to dává náležitě sežrat. Na koncertech zpívá záměrně zcela falešně, s buldočí umíněností hraje půl taktu za ostatními a těsně před začátkem vystoupení poťouchle rozlaďuje spoluhráčům nástroje. O pauzách předstírá tělesnou slabost a teatrálně se jak Baroš ve vápně kácí na hromadu složených futrálů a následný zvuk lámaného dřeva mu způsobuje dětinskou radost.
     Leč, jak nedávno velmi originálně objevila jedna z našich a také polských populárních zpěvaček, boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Přes všechna zoufalá a přiznejme, v dnešní době velmi nákladná opatření jeho dosud (zdůrazněme DOSUD!) zdravých kolegů, spočívající v konzumaci neuvěřitelného kvanta vitamínů, vesměs zahraničních medikamentů, slivovic, grogů a svařáků, po několika dnech, daných inkubační dobou choroby, onemocní všichni. V tu chvíli se utrpení původně nemocného a mezitím nešťastně uzdraveného vyděděnce dostane do vyššího levelu. Z prašivého psa se stává ďábel vymýtaný řadou systematických a promyšlených útoků, jež jsou vedeny metodami, nad kterými by soudruh Grebeníček starší zjihl sentimentálním dojetím.
     A temné síly skryté v každém z nás jmou se slavit své strašlivé hody. Černá magie rozprostře svá netopýří křídla nad hlavou nebohého rekonvalescenta a sama smrt zatne svůj slepičí spár do zmučeného těla nebožáka. Otrlí mužové hudební, pánové to tvorstva, jež nemůže sklátit nic, než opravdová rýmička tajně plivou svému čerstvě uzdravenému kolegovi do čaje s rumem a pod palubní desku jeho luxusní limuzíny značky Škoda favorit 130 L mu v nestřežených chvílích ukrývají magické destičky s kabalou psanými zaklínadly hudrajícími cosi ve smyslu píchni, píchni, píchni, chcípni, chcípni, chcípni. V nestřežených chvílích mezi zvukovou zkouškou a koncertem chrchlají zavrženému kolegovi do kytarového futrálu ty nejvulgárnější kletby doufajíce, že alespoň jeden z bacilů pracně vymrmlaných se v plyši zachytí a prašivcovi při večerním mazlení se s nástrojem zpět do krku přeskočí.
     Ti nejpodlejší dokonce zaútočí i na samu podstatu muzikantské solidarity, neboť s posledním kreditem v telefonu uvědomí jeho manželku o existenci jeho milenky a jeho milenku o existenci jeho manželky. Od té chvíle podobají se koncerty postižené kapely souboji, ve kterém umírají všichni zúčastnění Puškinové, a to smrtí výjimečně bolestivou, jejíž trýzeň nevyváží ani následně obdržený honorář.
     Leč, jak už to minimálně od časů Nerudových bývá, čas oponou trhne, zlé mlhy podzimu jakož i sněžné mraky zimní se rozplynou a jarní slunce, zprvu nesmělé, poslední neduhy z odvápněných kostí muzikantských vysaje a duha smíru se nad kapelou opět rozklene. Jarní vlání rozpustí poslední sněhové plotny ve stinných doubravách, jakož i hleny na muzikantských hlasivkách. Rozhádaný dosud kolektiv stlemí nové infantilní anekdoty o blondýnách a dámských pohlavních orgánech a rzi zbavené struny se opět krajem kovově rozezní jaképak copak, mládí vpřed.
     A to je o muzikantském zdraví asi tak všechno…