PRŮBĚH ZKOUŠKY SKUPINY DEVÍTKA

     Začátek zkoušky bývá obvykle stanoven na neutrální jednu hodinu po poledni, kdy Jindřiška už nespí a David ještě nespí. Z hlediska bratří Hofrichterů je tato hodina ideální, neb se právě v onen moment nacházejí na tenké hranici mezi poobědovým útlumem a předsvačinovým hladem a ta trocha krve, kterou v tuto chvíli uvolní jejich mamutí organismy pro potřeby mozku, dělá zázraky.
     Povědomý zvuk Medvědova Micubiši se před naším domem ozývá zpravidla okolo druhé, což je zbytečně brzy, protože Jindřiška právě odchází na procházku s Bardem.
Po nezbytné kávě bratři sokolíci vybalují nástroje, což se nikdy neobejde bez připusťme mírné, devastace bytového inventáře, neb návštěva Medvědů v našem žižkovském pidibytě si ničím nezadá s návštěvou Gandalfa ve u Bilbo Pytlíka. Poté, co se poskládáme okolo stolu, opět vstaneme. Tomáš odchází zkontrolovat, zda zamkl auto, David kakat. Já jdu dolů otevřít Jindřišce, neboť Bard si opět zapomněl klíče. Opět usedáme. Bard do křesla, my ostatní jak se dá. Následujících patnáct minut předstíráme ladění, neb ve skutečnosti se nikomu zkoušet nechce a do poslední chvíle čekáme, že se stane něco, co nám ve zkoušce zabrání. Vida zoufalství svých kolegů předstírám, že mi došla baterka v ladičce a odcházím ji koupit. Kolegům se na chvíli uleví. Vracím se za půl hodiny bez baterky, ale s lahví kořalky. Kolegům se uleví definitivně. Odpočítám první písničku a začnu hrát. Sám. Tomáš spí, Jindřiška pije a David neví, jak to začíná. „Začíná to tři čtyři“ informuji ho a provedu druhý pokus o Count Down. David kupodivu skutečně začne hrát. Nenáviděný zvuk kontrabasu probudí Medvěda, který setře slinu a pronese obligátní větu: „Furt musí šmidlat.“ David se uráží a odchází kakat.
     V tomto punktu se musím Medvěda zastat, protože David opravdu furt šmidlá, což mně a Medvědovi už leze na mozek. Jindřišce to taky na něco leze, ale nevím na co.
     Po prvním úspěšném doklopýtání první písničkou propuká všeobecná euforie. Navzájem si chválíme své výkony, doléváme skleničky a hýříme vtipem. David zapomíná i na to, že chtěl jít kakat. Stávající pohodu brutálně rozmetá Jindřiška svým požadavkem, zda bychom nemohli na konci osmého taktu druhé sloky udělat retardando kvůli nástupu na refrén. Nálada rázem padá hluboko pod bod mrazu. Předstíráme ladění tak dlouho, že znervóznělý Bard začne výt, čímž nastaví všem zpěvákům laťku tak vysoko, že se zdá, že skončila nejen zkouška, ale i kapela. Ve snaze odvrátit kapelní krizi, způsobenou přemrštěnými požadavky nezodpovědného elementu a Bardovo tenorem, odcházím ohřát svačinu. Segedín s osmi vykoná své a obývákem opět zavane duch pohody. Po nezbytné kávě a dvouhodinové veselé debatě o nedostatcích ostatních folkových formací odchází David kakat a zbytek kapely se věnuje teoretické přípravě. Tato spočívá zejména v tom, že objasňuji Medvědovi a Jindřišce méně srozumitelná slova z mých textů. Například slova sebeklam, holstry, neztracená, Bůh, láska a Pompeje.
     Po návratu basisty z útočiště sténajících se skupina opět chápe nástrojů a snaží se navázat přetrženou nit tvůrčího vzmachu. V ten okamžik Medvěd odhazuje kytaru a začne s překvapivou svižností pobíhat všemi směry a střídavě uchopovat do rukou své po pokoji rozmístěné předměty, kteroužto činnost doprovází údery dlaní do čela a překotnou mluvou. Na mou otázku proč činí to, co činí, odtuší, že to, co činí, činí proto, že je za deset minut šest. Na mou druhou otázku, zda každý den za deset minut šest provádí tyto rituální tance odvětí, že nikoli. Že je, provádí jen tehdy, když si za deset minut šest vzpomene, že v šest má u Ikey vyzvednout manželku s postelí. Zkouška tím fakticky končí a závěrečná Davidova věta jen podtrhuje její smysluplnost.
     „Tak nějak všichni víme a uvidíme…“